„Sedˇ po mé pravici, dokud nepoložím tvé nepřátele k tvým nohám.“ (Žalm 110)

Ze žalmu mi vyplývá, že na Zemi Ježíš má a až do konce věků bude mít část lidstva jako nepřátele, kteří mu budou nakonec položeni k nohám.

Jestli se tak děje Ježíšovi, proč nám lidem by se mělo vést jinak? Proč bychom měli popírat, že existují i naši nepřátelé? Proč bychom si měli myslet,
že člověk s pokřivenými hodnotami a bez sebereflexe, se narovná, sotva odpustíme?

Proč je tak málo slyšet: „Ty člověče, co překračuješ jakékoliv hranice dobra, dej zpátečku!“ Ale vehementně se kárají oběti, co nejsou po opakovaných špatných zkušenostech ochotni otevřít dveře srdce pro další bác. Nevnucují se nám nereálné a nebezpečné představy odpuštění?

Odpouštějme! Přejme dobro. Je to hlavně pro naše zdraví. Ale chraňme se. Nebuďme naivní. Pokřivení lidé se vyznačují negramotností. Vstřícný krok často přečtou jako akceptování jejich zlého chování.